| Skvělé počasí, super lidi, pěkná trasa. Co více si přát?
Na úvod je třeba sdělit všem, kteří se nezúčastnili tohoto výletu a přitom mohli, že jste udělali velkou chybu. Bylo to totiž skvělé. Takže máte důvod k závisti...
Akce začala zcela netradičně na Hlavním nádraží. No dobře, kecám. Byl to tradiční start. :-)
Nicméně je nutné podotknout, že se akce zúčastnilo docela dost nových lidí a přesto všichni místo srazu našli a musím tedy konstatovat, že všichni přihlášení dorazili na místo srazu. No a zase kecám. Jedna účastnice se k nám připojila až v Liběchově. Pak už jsme ale opravdu byli kompletní, tj 10 osob.
Ještě bych zmínil cestu vlakem tam (takže malý návrat do historie). Ve vlaku bylo pěkné teploučko (čti děsné vedro). Domluvil jsem se totiž s průvodčím, že by mohlo býti fajn, když se bude konat malý striptýz naší ženské osádky. Jenže jaksi jsem nedomyslel to, že bude horko nejen ženám, ale i nám mužům a tak když už se to nedalo vydržet, raději jsme to topení zase stáhli.
No a ještě pár slov k panickému přestupu ve Všetatech, což je hlavně info pro Martu. Přestupový vlak jsme stihli. Dokonce jsme tam byli ještě dřív a museli jsme tam čekat, než přijel. A mrzli jsme tam. Byla zima. Kvůli Martě jsme si totiž neoblékli všechno oblečení (na to přeběhnutí to nemělo smysl). No a byla nám zima. Protože jsme tam čekali. A neříkal jsem to už? :-)
Dobře, teď se zase střihem přenesem do současnosti, tedy výletové posloupnosti, tedy do časů. kdy jsme vystoupili v Liběchově a bylo nás 10 osob (tj k té kompletní skupině). No takže jsme byli kompletní a vyrazili jsme ke kostelíku sv. Ducha, odkud byla vyhlídka na Říp, Mělník, Labe a elektrárnu. Jo a kostelík byl na kopci. Ke kostelíku vedla křížová cesta, kterou jsme si prošli tak na 95 procent (nebo 93 nevím přesně). Ta cesta byla evidentně zrekonstruovaná. Mluvím o té křížové cestě.
To jsme se ale už blížili a nakonec i došli k prvnímu sochařskému dílu - Klácelka. Nějaký jeskyně, kaple?, sochy, mříže a tak. Následoval hup dolů a nahoru a stáli jsme pod Čertovýma hlavama. Zajímavé je, že tyto sochy byly největší na světě v té době. Překonány byly pak sochama 4 prezidentů vytesaných do skály v USA. Takže by se dalo říci, že od nás USA okopírovala nápad! Nevím, jestli bychom se neměli soudit o autorská práva?
Pak to pokračovalo dalšími refiéfy jako sv. Máří Magdalena, Harfenice, Sfinga, Had. Zde je třeba učinit malou pauzu. Jednak je nezbytné oznámit, že zde jsem povolil větší pauzu (na jídlo, pití atak) a taky se zde najednou objevila kočka. Normálně hnědá kočka a živá. Zajímavé je, že kromě nabídnutého jídla, kočka neustále pokukovala i po chytrém mobilu. Evidentně s ním už měla nějaké zkušenosti, protože několikrát zkušeně něco dělala na display. Jestli tam dělala škrábance nebo hledala souřadnice myší díry to jsem nezjistil.
A pak jsme zase šli. Prozkoumali jsme bezejmennou jeskyni, vylezli na skálu Hřebenulka (odkud byl nádherný výhled do nikam). Mrkli jsme do jeskyně Mordloch a na 7 chlebů. Následovala hraběčí kaple (kde byl fakt jeden hrabě zavražděn v 18 stol). Přesněji roku 1720 (nebo spíš léta páně, jak se tehdy mluvívalo). Byl to velmi známý hrabě Clary. Jistě jste se o něm učili v dějepise ve škole ne? Že ne? No nejspíš jste tenkrát nedávali ve škole pozor a hráli piškvorky, že!
No a když jsme pak minuli ještě Mariánskou kapli, měli jsme všechny zajímavosti zkompletovány. Nicméně se nečekaně ještě objevilo tréninkové doskočiště, kde jsme mohli porovnat své výkony ve skoku dalekém v porovnání se zvířaty. Já jsem přeskočil blechu a nikdo další to už netestoval, takže těžko říct, jak moc to souhlasilo. Zde bylo také malé puzzle s obrázkem jednoho loupežníka a ženy (asi jeho manželky). Přestože náš tým čítal 10 hlav a tedy i 10 mozků, nepodařilo se nám puzzle složit. Je to prostě pro děti no.
Přestože zápis je dlouhý, výlet byl krátký z hlediska času. Do skoro cíle - Štětí jsme dorazili poklidným tempem už ve 14:30. Zašli jsme tedy do hospody, kde se vyskytovala i nekuřácká část, jakýsi salonek, který byl fakt nekuřácký, stačilo jen otevřít okno dokořán a vyvětrat. Pak se rozvinula typická hospodská debata o místních záchodech, kde se na jedné straně obdivovali kachličky a na druhé straně kritizovali pavučiny, spáry atak.
Jídlo jsme měli vcelku rychle udělané i snědené, takže jsme pak stihli ještě zajít do cukrárny a tam jsme vykoupili poslední 2 špičky. Sice jsme (jako tým) zakoupili i jiné zákusky, ale špičky jsou prostě špičky. Musím zde vyzdvihnout a pochválit Báru. To ona si dala špičku se mnou! Ví co je prostě nejlepší. Díky.
Pak jsme vyrazili na místní zajímavou atrakci. Přístaviště parníků. Vedla tam žlutá turistická značka a tekla tam i řeka. Prej Labe. Vše tedy vycházelo dle předpokladů a ono přístaviště tam fakt bylo. Jenže tam žádný parníky nebyly. No ani jeden malilinkatý parníček tam nebyl! Nutno však podotknout, že nám bylo slibováno jen přístaviště a ne parníky, takže co jako jsme chtěli?
Ok, tak jsme tedy šli už na vlak. Docela zajímavý je i místní most přes již zmíněnou řeku s přístavištěm parníků, ale bez parníků. Na tom mostě totiž jezdí vedle aut i vlak. No teda možná, páč jsme viděli jen koleje a vlak ne. Takže to možná bylo jen kolejiště bez vlaků, podobně jako u těch parníků...
Protože se mi sem ještě nějaká písmenka vejdou, tak musím informovat, že při nákupu jízdenek pro cestu zpět v Hněvicích se zaučovala nějaká nová osoba při prodeji jízdenek a asi poprvé ťukala skupinovou jízdenku, páč nevěděla co a jak musela si zavolat šéfovou (nebo se tak aspoň tvářila). I ona komunikace nebyla jednoduchá, protože ona (pak oni) neslyšeli přes okénko mě a já zase neslyšel je. Nicméně nějak jsme se domluvili a na jízdence to bylo vytištěno správně.
Ostatní mezitím trávili svůj volný čas u hracího automatu. Měli jsme docela štěstí, neboť snad všichni od nás vyhrávali a z automatu vypadávalo jedno kafe za druhým. Pak už jsme museli jít na nástupiště a tak jsme automat zanechali svému osudu. Jo a ještě než jsme nastoupili do vlaku, tak jsme zjistili (či spíš jsme se dusili) kouřem, který vycházel z nádražní budovy. Nevím čím tam topili, ale asi to nebylo nic ekologického.
No a pak jsme nastoupili do vlaku. Bylo tam docela plno, ale místo jsme našli. Ve vedlejším vagonu bylo sice volno, ale nějak se nepodařilo ukecat lidi, že si můžem přesednout do 1 třídy. Prý se tam může stát v uličce, jen se nesmí sedět. Takže by se stačilo jen zvednout, když se blížil průvodčí, jinak bychom mezitím seděli. Aspoň tak nějak jsme tu teorii rozvíjeli. Ale nerealizovali (nakonec).
Dalo by se to ukončit, ale ne, ještě ne. Musím ještě zaznamenat do zápisu, že Eliška si ve vlaku upletla šálu. Inu proč by ne, že? No a pak jsme dojeli do Prahy a tak nějak se rozpadávali na menší a menší skupinky, až jsem zůstal sám. No a to je konec. Fakt konec.
Ještě teda PS (páč to se dává nakonec, i když jsem psal, že je konec)
PS - Děkuji moc všem za účast a těším se zase někdy příště!
Tomáš
20.11.2016 |