| Bylo to hezké.
Začalo to v pátek večer, když meteorologové tvrdili, že v sobotu určitě pršet nebude. Ale v neděli ano. Hm, co s tím? Na Adr to nesedí, nechcu chodit po skalách v dešti. Jenže na vyhlášení sobotní akce už je pozdě. S Pavoukem bych bych šla, ale nahodil to na třiadvacet, a to po roční kovidové izolaci, s vysláblým a o dekádu těžším tělem prostě nedám.
A tak tedy bez akce, rozhodnu se vyrazit na Milešovku. V plánu vidím 18,5, z Milešova přes horu, Opárenským údolím ke žluté, po císařských schodech hore a pak na modrou na Lovoš a dolů do Lovosic. Hm, není to zrovna málo.No nevím.
Už když jsem se blížila k Lovosicím, měla jsem dojem, že jsem to asi trochu přehnala. Ty dva kopce vedle sebe jako úplná sranda nevypadaly. S troškou napětí jsem nasedala na bus z Lovosic do Milešova, a už tam jsem a vidím se mířit po červené směrem k velké M. Zhruba po hodině dorazím nahoru, je tam hezky, ale překvapí mě, že tam vůbec nefouká. Byla jsem na vítr připravena, a teď to tahám zbytečně. Nevadí. Udělám pár fotek a s dalšími kilometry před sebou nelelkuji a mažu dál. Po další asi hodince dorazím do Velemína. Přepadá mě další deprese - ušla jsem teprv 8,5 a už nemůžu. Co budu dělat?
Naštěstí, Velemín ví. Velemín je připraven a své ztrhané turisty umí hodit zpět do tratě. Po půlhodině strávené v cukrárenském depu jsem plná sil a kofeinu a vyrážím zdolat zbývajících 10! Opárenské údolí se mi moc líbilo, v Černém mlýně byla svatba, nevěstu jsem ale nezahlídla. Chvíli nato odbočuji na žlutou a zhruba v polovině se dostavuje další low point. Je to prostě moc do kopce. Už nemůžu. Říkám si - a to jsem teprv na žluté, co to bude, až dorazím na modrou? Finální metry žluté se téměř plazím. Jsem zoufalá. Brečet se mi nechce. Ale, jak už to u Lovosických chodí, když už to vypadá, že bude nejhůř, tak se to najednou zlomí a - modrá se srovná a je jen mírným kopečkem, který příjemně poutníka dovede na vytoužený vrchol Lovoše. Výhledy jsou krásné. Žernoseky fantastické. Jsem nadšená. Chvíli se sluním a pak už to balím domů. Všechno mě bolí, takže radost se trošku zastírá, ale ibalgin to jistí a nakonec klidně spím. A aby těch poprvé nebylo málo, hodím si tam v neděli ještě i ten Říp, neboť tam jsem taky ještě nebyla. Ale to už je nedělní ráno.
Cesta ubíhala příjemně, a to až do Roudnice, která se ovšem rozhodla, že si s nemístní(!)mi zahraje letní únikovku "vsaď se, že na Říp ne". Po hodinovém bloudění skrz objížďky, zákazy a příkazy směru, jsem důkladně poznala Roudnici, a to i v místech, kam bych nejspíše jinak projet nešla. Bylo to objevné, ale pak už i trochu otravné, rozhodla jsem se proto využít divokou kartu a drobným překročením dopravního předpisu jsem opustila bludný okruh a vyrazila konečně na ten Říp. Protože na autobus už bylo pozdě (a kromě toho, kdo by chtěl parkovat v Roudnici), dojela jsem až do vesničky Rovné, odkud to lipovou alejí bylo už na Říp jen kousíček. Rotunda byla nádherná, lidí přiměřeně, hospůdka pěkná a na jihovýchodní vyhlídce nikdo nebyl. Po příjemném zalenošení v trávě jsem s mokrým zadkem (v noci pršelo) vyrazila zpět do Rovné. Na okružní, poutní cestě Blaník-Říp nikdo nešel a tak jsem si užila i ticha přírody. Zpáteční cestu jsem zvolila přes malé vesničky Ctiněves, Černouček, Ledčice, které byly natolik malebné, že jsem si musela i zastavit, abych bezpečně mohla tu krásu vstřebat. Byl to krásný den a veskrze příjemný a poučný víkend. Pes to potvrdí.
Díky Milešovko, Lovoši a Řípe - byli jste pohostinní a krásní.
8.8.2021 |